Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Nikdo nespočítá, kolik generací fišmistrů, baštýřů a pěšáků již zanechalo své stopy na dně třeboňských rybníků.
Jejich šlépěje ale nikdy nevydržely dlouho. Voda je při každém napouštění nemilosrdně smyla. Přesto ve zdejší krajině jedna jasná stopa zůstává. Stopa tvora, který žije v souladu s přírodou, bažinatá krajina se pod jeho rukama mění v rybniční pánev a kus opuky v sochu madony. Druhové jméno toho tvora je moudrý.
Ano, to jsem já.
Rybník Bičan byste ještě na mapách z devatenáctého století těžko hledali.
Ve Státním oblastním archivu v Třeboni je k dohledání návrh glorietu (pavilonku) z doby kolem roku 1870.
Podzim na Třeboňsku, to nejsou jen barevné hráze rybníků, tahy divokých hus, výlovy, ale i překrásná mlžná rána.
Možná si řeknete, že zvát na výlet ke Zlaté stoce je nošením dříví do lesa. Tu přece zná každý.
Pokud bychom si rybniční krajinu Třeboňska přirovnali k lidskému tělu, pak jejími cévami by byly stoky.