Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Pokud bychom si rybniční krajinu Třeboňska přirovnali k lidskému tělu, pak jejími cévami by byly stoky.
Stoky zásobují rybníky a krajinu vodou, odvodňují močály. Stoky a jejich břehy jsou domovem bezpočtu živočichů a rostlin. Bez živé vody stok by Třeboňsko nebylo tím, čím je. Stoky jsou – podobně jako rybníky – dílem lidských rukou a ducha. Jedná se o úžasné propojení přírody a člověka. Ostatně, co byste čekali v krajině, kde i řeka (Nová řeka) byla stvořena lidskýma rukama?
Na snímku je Prostřední stoka, která je páteřním vodním tokem Mokrých luk. Záběr byl pořízen ve chvíli, kdy zvony z kostela začaly zvát věřící k ranní mši. Kdo ví, třeba se toho dne četl biblický text o přechodu Izraelitů přes Jordán.
Rybník Bičan byste ještě na mapách z devatenáctého století těžko hledali.
Ve Státním oblastním archivu v Třeboni je k dohledání návrh glorietu (pavilonku) z doby kolem roku 1870.
Podzim na Třeboňsku, to nejsou jen barevné hráze rybníků, tahy divokých hus, výlovy, ale i překrásná mlžná rána.
Možná si řeknete, že zvát na výlet ke Zlaté stoce je nošením dříví do lesa. Tu přece zná každý.
Nikdo nespočítá, kolik generací fišmistrů, baštýřů a pěšáků již zanechalo své stopy na dně třeboňských rybníků.
