Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Vydejte se po stopách dávných tajemných událostí, obyvatel a míst v okolí Třeboně. Udělejte si rodinný cyklovýlet a prožijte pěkný den v přírodě, nebo si výpravy za pověstmi rozdělte na několik menších pěších výletů s využitím vlaku či autobusu. Ať už půjdete pěšky, nebo pojedete na kole, dívejte se kolem sebe, objevujte, pátrejte a hrajte si. A nezapomeňte být ohleduplní k přírodě a místům, která navštívíte, aby nám jejich krásy a tajemství zůstala zachována.
Vítejte v krajině nebeských zrcadel, protkané stříbrnými stužkami stok, řek a potoků. Na jaře se probouzí pohlazením ptačích křídel a na podzim ji uspává ukolébavka vody, která opouští rybníky v čase výlovů. Je to krajina rozsáhlých lesů a tajuplných blat, kde život nebýval snadný. Neznámé zvuky, nevysvětlitelné jevy, strach či neklid nahánějící místa, a někdy i chování vrchnosti, stály u vzniku pověstí, které můžete objevovat.
Trasu, po které můžete na kole objet všechna místa z pověstí, najdete vyznačenou ZDE na serveru Mapy.cz.
Tajemná místa najdete pod těmito body:
Některá místa snadno zvládnete obejít i pěšky.
Přes hráz "dlážděného" rybníka Svět se můžete projít k "bezednému" Opatovickému rybníku a přes jeho hráz dále po zelené turistické značce až do polesí na Hrádečku, kde najdete pekelnou bránu a možná zahlédnete i dračí duby. Odtud se kolem Štičího a Kaprového rybníka projdete k Čertovu (Krčínovu) dubu a budete-li chtít, můžete po žluté turistické značce dojít až k rozcestí Mlýnská stoka, odkud je už jen pár kroků k bývalé Smolárně (Kolomazna).
K rybníkům Káňov a Rožmberk, kde tančívaly čertovské vodní panny a kudy prý za bouřek jezdívá kocouří spřežení Jakuba Krčína, si můžete udělat výlet od vlakové zastávky Lužnice a dojít pak do Staré Hlíny na autobus.
O některých rybnících se říkávalo, že jsou „dlážděné“. Prý tam kdysi stávala města, která se propadla, nebo byla zatopena. Jedním z nich má být i rybník Svět v Třeboni a právě tady to není daleko od pravdy. Když se ho Jakub Krčín rozhodl vybudovat, ukázalo se, že voda zatopí celé Svinenské předměstí. Na něm stála řada stavení a dokonce špitál s kostelem sv. Alžběty. Takový plán se třeboňským měšťanům ani trochu nelíbil, ale Krčín si stavbu prosadil u vladaře Viléma z Rožmberka. Rybník, který způsobil tolik starostí a nevraživosti, pak nazval Nevděkem. Jménem Svět se mu začalo říkat až mnohem později.
O Nevděku se vyprávěla i další temná pověst. Prý musí rybníku lidé odvádět daň jako splátku za Krčínovu bezohlednost, a proto se v něm každý rok utopí jeden člověk.
Podle pověstí některé rybníky nemají žádné dno. Povídá se, že vznikly na místech, kde se kutalo stříbro a zůstaly tam staré šachty. Ty se pak jednoho dne propadly a bahno nad nimi udělalo vratké víko. Proto se prý stávalo, že se při výlovech pěšáci propadali pod loviště a už je nikdo nemohl zachránit. Taková pověst se vyprávěla o rybníku Ruda blízko Branné a také o Opatovickém rybníku u Třeboně.
Někdy však za takovými pověstmi stála obyčejná lidská neopatrnost. Kdysi o Štědrém dnu si chtěli dva lidé zkrátit přes Opatovický rybník cestu do Branné. Nevěděli, že vítr v noci zavál prosekané otvory v ledu, které byly jen slabě zamrzlé. Ti dva nikdy do vsi nedošli, propadli se pod led a zůstali v rybníce.
Smolárna se říká místu a okolnímu lesu vlevo od silnice na Majdalenu, naproti myslivně u Petra a Pavla. Neznamená to však, že by tam lidé měli smůlu. Do konce 19. století zde stávala velká pec na tavení a zpracování stromové pryskyřice, kterou získávali v okolních lesích. Smůla se tehdy využívala hlavně pro schwarzenberské pivovary k vysmolování sudů. Když byla smolná pec zrušena, postavili na jejím místě stavení pro lesního kočího a stáj pro koně. Na mapách najdete tohle místo také pod názvem Kolomazna.
Věřte, nevěřte, v místech, kde se říká na Hrádečku, býval (nebo ještě stále je) jeden z vchodů do pekla! Určitě tudy utekl i čert, který chtěl získat duši rožmberského regenta a rybníkáře Jakuba Krčína. Povídá se, že když potřeboval Krčín přeložit koryto Zlaté stoky u Třeboně, dalo mu to obrovskou práci. Přes den projížděl na koni krajinou, po nocích bděl při svíčce – měřil, rýsoval a počítal, ale nemohl přijít na to, kudy stoku vést. Nakonec povolal na pomoc temné síly, kterým se upsal vlastní krví. Ještě té samé noci se chopil Krčín pluhu, do něhož se zapřáhl čert. Z lesů za městem se ozývaly hrozivé skřeky, do kterých se mísily Krčínovy kletby a svištění jeho karabáče, namočeného ve svěcené vodě. Pekelník táhl rýhu pro budoucí stoku jako zkušený rybníkář a vedl nové koryto cestou necestou, přes pařezy i kořeny. Když koryto vyznačili, bylo do rána ještě daleko, a tak se vraceli, aby rýha byla hlubší. Čert prosil o odpočinek čím dál častěji. Žadonil však marně. Krčín tlačil radlici do země ze všech sil. Najednou se čert vzepjal, až se přetrhl železný postraněk a články řetězu se rozletěly na všechny strany. Vyčerpaný padl na zem hubou do vody, aby se napil. Když potom vstal, vrátil Krčínovi jeho úpis a se sakrováním zmizel. Lidé ráno žasli, jaké dílo zde bylo vykonáno a šeptali si, že sám by Krčín takový kousek nesvedl. V místech, kde se čertův řetěz přetrhl, prý vyrostly z přervaných článků mohutné a silné duby. Na památku spojení Krčína s pekelníkem jim lidé začali říkat dračí duby. Dnes už nikdo neví, kde tyto duby rostou, ale mělo by to být někde blízko Zlaté stoky.
Když roku 1604 přišla do Třeboně zpráva, že zemřel bývalý regent rožmberského panství Jakub Krčín, začaly se krajem šířit divné zvěsti. Na hrázích rybníků, které Krčín postavil, prý za nocí skučí naříkavý hlas a ozývá se hrozivý praskot. To čert na oplátku honí Krčína po hrázích a ten je musí orat. Až jednou se stalo, že vjelo čertovo spřežení s Krčínem na hráz rybníka Hrádečku. Ten ale postavil rybníkář Mikuláš Ruthard z Malešova. Tím, že se čert spletl, se dostal Krčín z moci pekla. Na místě, kde se to stalo, vyrostl prazvláštní dub. Povídá se, že přímo z toho článku, který se na čertově řetězu přetrhl, když byl Krčín osvobozen od pekelné služby. Proto se dubu začalo říkat Čertův nebo také Krčínův.
Krávovna bývala rybářskou baštou na hrázi rybníka Krásné pole, zrušeného při budování Nové řeky. Dostala jméno po Mikuláši Krávovi, který ji koupil roku 1611 od Petra Voka. Generace majitelů téhož jména se v Krávovně střídaly až do konce 19. století. Pověst vypráví, že se před mnoha lety stala poblíž Krávovny strašlivá tragédie. Myslivecký mládenec z nedalekých Kolenců zastřelil v lese dívku z Mláky, která neopětovala jeho lásku. Od té chvíle ve zdejších lesích začalo strašit. O každém novoluní se kolem půlnoci zjevoval za mohutného řinčení řetězu a ržání koní kočár, řízený oním myslivcem, dívčiným vrahem. Každý se proto raději těm místům vyhýbal. O sto let později se v noci vracel domů Antonín Kráva, když najednou uslyšel z houštiny funění a dupání. Hlomoz se blížil směrem k němu. Vzpomněl si na strašidelný kočár, v hrůze strhl z ramene pušku a vystřelil. Na nic nečekal a třesoucí se strachy běžel domů. Teprve ráno objevili, po čem vlastně střílel. Byl to jezevec! A tak zdejší lesy obohatila pověst o tom, jak Kráva zastřelil strašidlo. A ještě jedna zajímavost se váže k tomuto místu - louku pod hájovnou na břehu Nové řeky měla pronajatou slavná pěvkyně Ema Destinnová, která tady ráda rybařila a odpočívala.
O tom, jak dopadla taková sázka, se můžete přesvědčit u hájovny Lipičí, která stojí v lese nedaleko vsi Kolence. Naproti hájovně najdete větší žulový balvan, který má nahoře dva důlky a vyryté letopočty. Letopočet 1896 je rokem, kdy byl kámen očištěn, původ letopočtu 1247 je neznámý.
Podle pověsti se jeden kněz na pražském Vyšehradě vsadil s čertem, že dříve odslouží mši, než čert přinese na Vyšehrad mramorový sloup z vatikánské zahrady v Římě. Kněz dal v sázku svou duši a čert slib, že v případě prohry se už v Čechách neukáže. Když se čert vracel se sloupem z Říma, byl už tak unavený, že si musel na chvíli odpočinout. A tak po přeletu Rožmberka stanul na velkém balvanu, do něhož se pod tíhou břemene otiskla jeho kopyta. Tím zdržením čert sázku prohrál, protože než doletěl na Vyšehrad, kněz už odříkal poslední „amen“. Otisk kopyt je na balvanu dodnes znatelný, a proto hájovně začali lidé říkat Čertova šlápota.
Vypráví se, že Jakub Krčín začal budování Rožmberka modlitbou a stavbou šibenic. S divokými chlapy, co se najímali na stavbu rybníků, bylo třeba jednat tvrdě. Když nepracovali dobře, neváhal je Krčín na místě potrestat. Šibenice nebo šibencí se ale tehdy říkalo dřevěné boudě nad čepem rybniční výpusti. Teprve v lidovém vyprávění se časem zaměnila za popravčí nástroj. Jakub Krčín byl spravedlivý, ale přísný pán, není tedy divu, že o něm kolovaly nejrůznější pověsti.
Jedna z nich praví, že ve sklepě choval černé kocoury, veliké jako tele, které krmil šiškami z krvavého masa. Ti černí kocouři byli ve skutečnosti pekelná stvoření a museli mu sloužit. Jednou, prý to bylo o filipojakubské noci, vypustil sloužící omylem kocoury ven a ti pak řádili na třeboňském náměstí. Teprve posvěceným křížem je Krčín zahnal zpátky do sklípku. Povídá se, že kocouři sloužili Krčínovi i po smrti, baštýři se prý s nimi za bouřlivých nocí často setkávali. To když se mezi poryvy větru ozve divoké mňoukání a prskání, křik a práskání biče, objíždí Krčín s kocouřím spřežením rybník Rožmberk. Zjeví se černě oděný na silnici mezi rybníky Káňovem a Rožmberkem a zelenýma svítícíma očima slídí kolem. Když projíždí kolem Káňova, kde stávaly jeho šibenice, rozhlédne se, jako by si prohlížel oběšence, houpající se ve větru. Poté vjede na mohutnou hráz Rožmberka a uhání mezi duby. Tam se otěží chytají výři, co nad ním krouží, a houkáním pobízejí kocoury. Krčín se schoulí v dvojkolce a hořekuje, jakých křivd se při stavbě rybníka dopustil. Když pak zaduní hrom a blesk roztrhne starý dub na hrázi, Krčín se i s pekelným spřežením propadne do země. Při nejbližší bouřlivé noci však jeho objížďka začíná znovu. Touží nalézt po smrti klid a pokoj, ale pověst praví, že se tak nikdy nestane a Jakub Krčín prý bude jezdit kolem svého největšího díla navěky.
Povodně bývaly na Třeboňsku časté. Léta 1670 bylo v Rožmberku tolik vody, že tekla přes silnici do Káňova, a ještě hůř bylo v roce 1890, kdy se protrhly rybníky Spolský a Svět. Ale Rožmberk i tehdy odolal. Tak dobře ho Jakub Krčín postavil. S povodněmi souvisí pověst o voskovaných plachtách, kterými prý třeboňští rybníkáři při velké vodě přikrývají hráz rybníka, aby ji voda nepodemlela a neprotrhla. Ta pověst byla tak rozšířená, že se donesla až na císařské ředitelství vodních staveb, které vzneslo dotaz, jak se to má s přikrýváním hráze Rožmberka při povodních. Protože je-li toto opatření prospěšné, mělo by se rozšířit po celém mocnářství. Rybníkář a stavitel Jakub Krčín z Jelčan by se takovému nápadu určitě od srdce zasmál.
Nedaleko břehu rybníka Káňova bývalo z břilické strany několik hlubších jam, o kterých se vypráví tato pověst. V Třeboni na Kopečku stávala šibenice a na té měl být oběšen zloděj, který ani na mučení nepřiznal, kam ukryl svůj lup. Než kat položil odsouzenci oprátku na krk, zeptal se ho naposled, kam peníze schoval. A teprve v té chvíli mu to zloděj řekl. Jeden muž z Břilic, který stál nejblíže, to zaslechl. Nenápadně se vytratil a spěchal k rybníku Káňov. Kopal tam na několika místech, ale ukryté peníze nenašel. Rozezlen odešel a nechal tam po sobě nezahrabané jámy, kterým se začalo říkat „Katovy“. Šibenice na Kopečku byla zrušena až roku 1753, když tudy měla projíždět císařovna Marie Terezie. Popraviště muselo zmizet, protože neskýtalo příjemný pohled při příjezdu Jejího císařského Veličenstva do města.
Na rybníku Káňově podle pověstí tančívaly vodní panny. Byly prý průsvitné, rozevláté a s věnečky na hlavách. Jednou jel okolo Káňova sedlák s čeledínem. Zastavili a pozorovali rej vodních žínek. Kdoví, co to čeledína napadlo, že na ně hvízdl. Vodní panny přestaly tančit a vznášely se směrem k pocestným. V sedlákovi hrklo a zaklel se Božím jménem. To je zachránilo. Vodní panny zmizely a ve vzduchu po nich zůstal zápach, jako když se škvaří koňská kopyta. Nebyly to žádné vodní panny, ale čerti, kteří v této podobě chtěli lidi ošálit. Někdy se prý stávalo, že tyto ďábelské vodní panny odtančily na Rožmberk, kde pokoušely rybáře. Když při výlovech tropily neplechu a ucpávaly odtokové roury, pomohl svatý obrázek pověšený na dub poblíž výpusti. Moc pekelných sil tak byla zlomena a čerti v podobě vodních panen už nikdy vypouštění rybníka nebránili.
Tak se říká v Třeboni místu v ulici Daskabát, kde začíná cesta k Břilickým rybníkům. Jak takový název vznikl? Za válek o habsburské dědictví byla v zimě roku 1741 přivedena do města skupina francouzských vojáků, zajatých u Staré Hlíny. Když mezi nimi vypukly nakažlivé nemoci, dali je do lazaretu na Daskabátě, kde jich pak sedm zemřelo. Pochovali je do společného hrobu a na malé mohyle byla postavena boží muka, která tu najdete dodnes.
